Winterman 2018 - Report Kristýny Skupieňové

4 roky zpět, na služební cestě, v resortu Malevil koukám na banner s upoutávkou na Wintermana, brada mi padá až k zemi a při shlédnutí webovky, sklápím hlavu a říkám si, že za 4 měsíce na Ironmana a ještě takového speciálního nenatrénuji (tehdy jsem byla ještě rozumná holka a dávala na rady ostatních). Co čert nechtěl, je rok 2018, stojím v Děčíně u Labe na startu Winterman a říkám si, jaké je to krásné město a že ta voda není ani tak studená. 

Týden před startem Wintermana se vracím z půlročního pracovního pobytu v Irsku. Spíš se zapírám, abych měla klid a nenechala se strhnout touhou vidět všechny známé hned první týden. Ladím detaily, léčím ukopnutý malíček, řeším půjčení kola. Do Děčína jedeme v sobotu ráno. Cesta, ač dlouhá, utíká rychle a najednou už sedíme po registraci a děláme předstartovní rozhovor, baštíme, řešíme všechny možné závody, smějeme se. Prostě žádný stres. 

Extrémní závod vyžaduje pořádný support

Předzávodní rozprava uteče taky jak nic a setkání se známými tvářemi je super, vyměníme vyplašené úsměvy plné očekávání a hladu po startu. Supporťáky propouštím na výběh. Každý si musí přijít na své a okolí je nádherné, nejraději bych se do těch kopečků taky ztratila, ale nejde to.V tichosti a osamění chystám u Labe na zítřejší nedělní den. Kluci po přiběhnutí svítí jako zapadající slunce a to je nejvíc, spokojený support=spokojený závodník.

Vyrážíme na naše budoucí ubytko v lesích nad Děčínem - přístřešek u Krokodýla. Ubytko na pár hodin spánku jsme neřešili a spíme takto nadivoko. Rekordně brzy uleháme. Sem tam mě budí vítr a naivně doufám, že se to do rána uklidní a předpovědi na silný nárazový vítr prostě nevyjdou. Větší naivku než sebe jsem snad ještě neviděla. 

Start? 5:30 ráno skokem do Labe

Ráno fouká, je jasno a teplo. Dole u Labe to vře. Tady už není čas na prostoje. Kolo, věci ven a chytáme směr depo a bus. Se suporty se loučíme jako děti, které jedou na tábor. Teď je to na chvíli jen na nás závodnících.

Zabalit se do neoprenových oblečků. Ztratit se v davu a v 5:30 z plošiny hupky dupky do vody. Do temného, líně se vinoucího Labe. Čeká mě 9 kilometrů plavání. Slibovaný proud chytám tak jednou, dvakrát, ale jinak makám a kochám se kontrastu temnoty vody a nebe plného hvězd. Ano jde to. Koryto řeky křižuji a uvědomuji si, že nohy začínají mrznout. První most vyhlížím a pořád nic, rozednívá se. Sem tam blikačka z pravé strany, občas z levé, pár teček přede mnou, plavu opuštěně je to nádherné. Ještě před týdnem jsem koštovala slanou atlantickou vodu a teď Labe.

Mosty, zámek, ohně na břehu, jupííí, konec prvního dějství je tady. Vylézt z vody je v pohodě, ale pak to začne: sundat neopren a vše mokré dolů, všechno suché na kolo na sebe. Sama bych se tam do těch věcí dostávala ještě teď, odteď už na to nejsme sami, máme další dvě ruce supporťákovy navíc a krásně to odsýpá.

180 kilometrů na kole, na jídlo ani pomyšlení

Z plavání i z depa odjíždím jako první žena. Cyklistická část je dlouhá 180 km, vedená úchvatnými místy. Prvních 60 km trpím a není mi úplně dobře, nejsem schopná do sebe něco dostat, nejede to. Co s tím? Nic. Jen doufat, že to třeba bude lepší a jet co zrovna dokážu. Na supporťákovi Markovi vidím, že ho to mrzí a smutně, při rozlučce, kdy jsem aspoň nabrala colu, prohodí, že musím jíst a na příští zastávce prostě MUSÍM něco do sebe dostat. Odjíždím se sklopenou hlavou a přes zuby jen procedím OK.

Cola a brambůrky, tato večírková kombinace, mě dostává zpátky do závodu. Nohy přestávají bolet, bříško se těší na další přísun brambůrek a konečně jedééém. Kluci jsou skvělí, povzbuzují, pořád mi něco nabízí a mě nenapadá ani chvíli se mračit, i když to bolí a morál proti větru trpí. Jako kdyby mi Irsko chtělo poslat ještě pořádný vítr na rozloučenou. 

Dvě holky mě v průběhu mé krize předjíždí, já při mém z mrtvých vstání jednu předjíždím, ale zase si to po nějakém čase prohodíme. To už se za nimi v posledních 50ti km nehoním a jedu si svoje, tak ať to dojedu a jsem schopná běžet. Ale už mi ten závěr kola taky nechutná a je to nějak nekonečné. Drží mě nad vodou jen myšlenka, že všechno jednou skončí, i toto druhé dějství – kolo.

A na závěr maraton na Ještěd

Třetí dějství? Yessss! Běh. Od malička běhám kamkoliv pro cokoliv, pro mě je to pomalu přirozenější než chůze. Ale co se mnou udělá ten asfalt? Čeká nás totiž maraton na asfaltu. Rozbíháme se. Kousíček na Malevilu běžím sama za ohromného povzbuzování dětí a pak už se ke mně připojuje hlavní support Marek, který se mnou jede i do Patagonie (na IM Patagonman). Tom nám sekunduje v autě.

Hned v začátku jsou mi odříkány pravidla tohoto běžeckého soužití – „budeš pít, jíst, mám to a to a to vše do sebe postupně dostaneš“. Dobrááá, Dobrááá, vzpomínám Ivánka z Mrazíka. Neprotestuju zatím. Všechno odkývu a pronesu už jen „proto vás tady mám, abyste mě neposlouchali“. 

Neběží to tak lehce jak to třeba vypadalo. Hodně se musím soustředit na sebe, abych překonávala bolesti, co přicházely kolem hýždí, zad a stehen. Stahují se jako malé punčošky, ale je mi jasné, že v podobném stavu jsme všichni. Do toho povzbuzuje Zdenda Kříž, který vše sleduje online a Marek předčítá všechny jeho zprávy, co mu Zdenda posílá. 

Stále běžíme, sem tam přejdu do chůze při prvním soustu jídla a pití. Po chvíli míjíme druhou závodnici Libušku Beránkovou. Mrkám na support a prosím o pivo nebo cokoliv hořkého co se jim připlete do cesty. Pitný režim dodržuji, u toho jídla je to horší, tam mrmlám a ukecávám to třeba jen na jablko, mandarinku, ale dlouho mi to taky neprochází.

Kolem 25 km předbíháme Alenku Vratnou, obejmeme se, popřejeme sílu - minutkové soužití a pokračujeme dál každá svým tempem.

Vrchol uzavřen - příliš fouká

Stále kupředu. Super je, že dokážeme běžet i do kopce. Rozjíždíme indiánský běh. Od patníku k patníku střídáme běh s chůzí. Mára se mě snaží někdy ošidit a protahovat, ale nene, toto mám pod kontrolou. Předbíháme. Je úžasné, že od začátku běhu pořád někoho předbíháme. V průběhu padá tma, a tak se nám obzory zužují na kužely čelovek. Stoupáme, střídají se zatáčky a už kňourám, prosím o trochu terénu, je to nekonečné. Stále jsme všichni v týmu v dobré náladě. Vím, že sem tam povídám, odpovídám, ale co? Nepamatuji si. 

A je to tady! Konečně jsme se dostali k finálnímu stoupání v terénu. Cca 400 m, které nás mají zavést na vrchol a druhou stranou jsme měli seběhnout do cíle kousíček pod vrchol. Od Toma dostáváme info, že se jde přímo po cestě, po které kráčíme až do cíle, vrchol se už uzavřel, vítr se totiž stále stupňoval a sílil. Večer už na vršku funělo tak, že i chlapi jako hory tam měli problémy s vertikální pozicí. Človíčka u nájezdu do terénu se ještě ptám, ale se sklopenou hlavou a se znějícím NE v uších pokračuji tedy po asfaltu dál. To se už odmlčuji a musím se s tím trochu srovnat, abych se pak rozběhla a do finiše doběhla s kluky po boku a rozzářená jako ta moje čelovka. Na prvním místě v ženách!

Po takovém závodě se usnout prostě nedá

Rozhodnutí organizátorů chápu a akceptuji. Bezpečnost je na prvním místě a stačilo, že na kole se staly 2 karamboly. Teď už jen sednout, dát si polívečku, čajíka. Marek Toma veze do Liberce na bus, někdo v pondělí musí pracovat a já poslušně čekám a s dobíhajícími závodníky si sdělujeme první dojmy. Pak už se jen naložím do auta a alou za Beskydskou partou Petr Míl a spol. Sprcha, pivo a vodorovná pozice volá. Ale co to? Nejde to. Nemůžu usnout. Z neoprenu jsem dodřená, celé tělo ještě pracuje, hicuje a tak se jen převaluji a sem tam zavřu oko.

V pondělí mě čeká taková celodopolední snídaně, mezitím vyhlášení, focení a krásný slunečný den. No, není to nádhera? Česko mě doma přivítalo opravdu velkolepě. 

Fotky: K. Skupieňová a Winterman Czech Extreme Triathlon