Běžecký podcast: Krása přítomného okamžiku na extrémních triatlonech s Kristýnou Skupieňovou
Kristýna Skupieňová a její láska k extrémním ironman závodům. Plavání v moři, 180 kilometrů přes horské hřebeny, horský maraton. Takhle vypadají její neojblíbenější závody. Co je na nich jedinečné a co Kristýnu láká postavit se na start podobného závodu? Poslouchejte nový podcast Best4Run.
KDE NAJÍT DALŠÍ DÍLY BĚŽECKÉHO PODCASTU BEST4RUN?
Jak bys popsala extrémní ironmany těm, kdo o nich ještě nikdy neslyšeli?
V podstatě se jedná o klasické ironmanské tratě, ale v jiných podmínkách. Plave se v ledové vodě nebo v moři, často v noci, na kole se jede standardních 180 -210 kilometrů přes horská sedla, běží se horský maraton v náročných terénech a často i ve vysokých nadmořských výškách. Ten extrém není ve vzdálenostech, ale v podmínkách. Není to klasický ironman, jak jej známe z Havaje nebo z Otrokovic.
- Náš tip: Kristýna v letošní sezóně obouvá Inov-8 Trail Talon 235 i na opravdu dlouhé trasy. Mrkněte na ně.
Říkala jsi, že na extrémních ironmanech se jede standardních 180 kilometrů na kole. Pro běžné závodniky ale tyhle vzdálenosti úplně standardní nejsou. Co tě na podobných závodech láká?
Líbí se mi, že člověk je najednou tady a teď. Nemůže si vůbec dovolit přemýšlet nad ničím jiným. Člověk se přestane koncentrovat, začne přemýšlet nad blbostma, ztrácí výkonnost. Líbí se mi ten přítomný okamžik, který člověk už dnes jenom tak nezažije. Když jedeme autem, přemýšlíme o tom, co bylo a co bude, ale nikdy nežijeme přítomností. Přitom když má člověk ujet 180 kilometrů na kole, nemůže přemýšlet nad tím, co ho čeká. Při plavání na druhém kilometru prostě nemůžete přemýšlet nad tím, že máte křeče v nohách a jak s nimi asi tak pojedete na kole a nedej bože ještě uběhnete maraton v horách. Na extrémních závodech musíte být absolutně přítomní. Teď plavu, teď jedu na kole, teď běžím. Nic jiného není.
S běžci se často bavíme o přípravě na maraton. Shodli jsme se na tom, že v tréninku maraton nikdo nezaběhne. Při závodě pak všechno spočívá v nastavení mysli. Dá se na extrémní ironmany připravit a natrénovat?
To je hodně podobné. Na tréninku plavu kolem 4 kilometrů, ale na 180 kilometrů se dostanu asi jenom v závodě. Když se mi daří trénovat, dám si alespoň jednou týdně 100 kilometrů na kole. Ty opravdové objemy ale přijdou až v závodě.
Co si bereš s sebou na extrémní tratě? Co jíš?
Já jsem v tomhle velký darebák. Potřebuji mít ty svoje dobrůtky, jako jsou chipsy, kvalitní sýr, nějaké raw tyčinky. Kamarádi taky ví, že po nich často křičím, ať mi podají kafe. To se hodí hlavně tehdy, když se startuje v noci. Po ránu to pak rozhodně budete potřebovat. Gely a ionťáky moc nemusím, jednou mě to po běhu prohnalo a rozhodilo mi to celý organismus, takže jsem si řekla, že s nimi končím. Když mi ale někdo nabídne ionťák na občerstvovačce, většinou neodmítnu. Snažím se namazat si rohlík se sýrem, na dlouhých závodech je super dostat do žaludku něco pevného a výžvnějšího, než rychlé cukry.
V roce 2018 jsi vyrazila závodit zatím asi nejdál. Patagonman v Chile začíná tím, že skáčeš nad ránem do ledového Atlantiku. Co ti běželo hlavou?
Tak tohle byla asi nejtěžší část závodu. Když se řekne oceán, představíte si asi modré vlnky a písčitou pláž. Tohle byla hnusná černá tma, ve které jste nic neviděli a míhala se vám někde hluboko pod nohama. Skočit do ní bylo asi to nejtěžší, co jsem v celém závodě udělala.
Zbytek rozhovoru najdete v podcastu Krása přítomného okamžiku s Kristýnou Skupieňovou.
Další díly
